Tahle země není pro vědu

Dostal jsem se k připomínkování výzvy, možná jedné z mnoha, která se mračí na vládu a vyzývá k ochraně akademických svobod. Známe to ze zpráv. Nějaká nahnědlá koalice ve vládě se rozhodne, že se jí nelíbí, co se na vysokých školách učí, takže začne zasahovat nejdříve do financování. Vytvoří tak akademický hunger game, rozklíží jednotu, a pak začne měnit i zákonné prostředí. V USA vidíme, že se nejdřív uzavřou nějaká gender studies, pak se brojí proti transgender myším (které neexistujou), a pak to schytá celý zbytek vědy, protože ta je kratochvílí elit, není-liž pravda? Zrovna jsem byl na konferenci o kvantových počítačích v Americe, a vyslechl jsem si historky, že jsou tací, kterým bylo financování přiřknuto, ale reálně zatím peníze nedostali. Existují-li takové případy ve strategicky důležitých oborech – někdo by řekl „hype“ oborech – jak pak to asi vypadá mimo výsluní vědy?

Obecně bych se tedy za vědu v Česku postavil. Vědci v Česku poskytují expertízu komukoliv, kdo o ni projeví zájem, navíc zasazenou do domácího kontextu. Zrovna hoří Česko-saské Švýcarsko, máme pořád problémy s vyloučenými lokalitami, s výchovou či životosprávou většinového obyvatelstva. Bez státem financovaného rozvoje a správy kvantově-komunikační infrastruktury budou z ní těžit jenom nadnárodní firmy a entity s mocí přesahující naši zem, zatímco se zbytek ocitne v područí a s obnaženou digitální identitou. Stejně je to s AI a jinými prudce se vyvíjejícími technologiemi.

Nicméně je mi proti srsti dělat z české akademické obce otloukánka. Původní snaha oprostit vědu od státních zásahů, od režimu nesvobody, nakonec univerzity dovedla k pozdnímu středověku, kdy je moc rozparcelována mezi různé úrovně řízení natolik, že je těžké cokoliv měnit. Během dlouhých let tento systém budovala, vliv měla skrz své kandidáty do státních úřadů. Profesory jsme měli ve vedeních ministerstev, vlád i v čele státu – byli to vždy nejideologičtější aktéři, kteří se chovali v rozporu s vědeckou metodou: zaslepeni vírou ve správnost svého názoru nebyli schopni pružně vstřebávat odborné rady a přizpůsobovat svou činnost. Často se ani k té činnosti nedostali a jenom řečnili.

Profesoři, proč?

Vůči profesorskému stavu jsem zahořkl během pandemie, kdy si mnozí nárokovali veřejný prostor v diskuzích mimo svůj obor. Vzpomínám si např. na jednoho profesora-kardiologa, který se pravidelně objevoval v diskuzích o pandemii. Nebo aféra s poslancem-profesorem-bývalým děkanem, vyloženým bludařem, kdy se jeho vlivu VŠE těžko zbavovala a škody se napravují dodnes.

Postavení profesorů působí úplně anachronicky. Mají neúměrně velkou důležitost při zavádění nových studijních oborů. V technických vědách, které se závratně mění každý rok, není důvod záviset na jedincích s definitivou, kteří nejsou motivováni cokoliv měnit. Často jsou v životním stadiu úplně jinde, jsou třeba v důchodu, ale obsah výuky deformují jako nějaké černé díry – jenom tím, že „jsou“.

Management vědy i společnosti jimi dirigovaný nás tedy dovedl ke vládě, která je stejnou mírou ideologická, rovněž se neřídí odbornými radami, a zároveň je protiintelektuální. Akademická obec brojí proti ní nyní silně, ale byla neviditelná během předchozích vlád, které vědu a výzkum prohlašovali za „jednu z priorit“. Už samo to spojení „jedna z priorit“ je takový nesmysl – priorita je jenom jedna a kéž bychom měli vlády, které by alespoň tu jednu dotáhly do konce.

Nyní se tedy nacházíme v situaci, kdy výuka na univerzitách se nestíhá přizpůsobovat vyvíjejícím se technologiím, protože systém samosprávy i schvalování obsahu učiva, je betonářský – ukotvuje a zbytňuje zakotvené.

Je nutné, aby si všichni autoři výzev uvědomili, že s kritikou by měli začít u sebe. Dlouhodobě je česká věda málo výkonná. Samozřejmě, peníze v tom hrají velkou roli. Sám jsem byl tlačen k podání grantové žádosti s nedostatečným finančním krytím, protože bych jinak v již zmíněném hunger game neuspěl. Ale je nutné si připustit, že tam, kde mají vědci možnost rozhodovat, volí vždy konformní cestu a inkrementální zlepšování.

Tahle země není pro mladý, možná už ani pro ten subkontinent

Nejokatěji se to ukazuje v případě podpory mladých vědců. Jak jsem psal v roce 2023, ambiciózním nápadům od mladých vědců se kladou nesmyslné byrokratické překážky. Vysvětluji si to tím, že existuje strach z jejich selhání a proto se je všichni snaží schovat pod nějaká křídla starších profesorů, do materiálně zajištěných laboratoří v rámci úzce definovaných pravidel. Zároveň ale chybí účinný mentoring, během kterého by se oněm mladým radilo, jak svou skupinu vést, jaké termíny nepropásnout, a jak zapustit kořeny ve výukovém aparátu. Lze na to nahlížet z hlediska mocenské nerovnováhy – každý je rád, když mladá aktivní hvězda bude pracovat v jeho prospěch. Mladí se ocitají v područí a to nepřiznaně. Jedinou možností, jak se tomuto vyhnout, je přijít jako docent ze zahraničí, importovat zaběhnutou výzkumnou metodu a získat peníze ze zahraničí. Protože o domácích penězích rozhodují ti, kteří mají domácím systémem pokřivenou optiku. Jak můj kolega říká, z hlediska hodnotitelů grantových žádostí je nejlepší ta věda, kterou dělají oni.

Získávání peněz ze zahraničí je ale čím dál tím těžší. Letos European Research Council změnila pravidla financování tak, že o grant pro začínající vědce mohou žádat lidé ještě deset let po obdržení doktorského titulu. Již v době, kdy platila osmiletá podmínka, byli nejúspěšnější ti, kteří si mohli dovolit žádat až ke konci osmiletého období nebo později díky výjimkám, z pozice již pevněji ukotveného vědce. Nyní se tato nerovnováha prohloubí a s mladými absolventy budou soutěžit lidé kariérně na úrovni docentů.

Já jsem o svůj začátečnický grant žádal 6 let po doktorátu. Dostal jsem kvůli nízkému hodnocení návrhu distanc na dva roky a ocitl se mimo možnost žádat znovu. Potom jsem každý rok žádal o české financování a výtky byly často toho rázu, že mi vyčítali nedostatek zkušeností s vedením lidí. Jeden hodnotitel se dokonce jednou osmělil a napsal, že bych měl mít v týmu nějakého, nepřímo řečeno, profesora, aniž specifikoval, co by dělal.

A jsem zase tam, kde jsem před chvílí byl. Účinný, institucionálně zakotvený mentoring, je nahrazován prací v poddanství. Ani tehdy se ale mladým nedostává dostatečné podpory pro růst jejich kariéry. Nenaučí se, jak psát grantové žádosti na mezinárodní úrovni, protože seniorní pracovníci, pevně zarostlí do českého prostředí, s tím nemají zkušenosti. Zároveň si české univerzity nemohou dovolit zaměstnávat konzultanty, kteří by jednotlivcům pomáhali s psaním žádostí.

Není tedy divu, že se podle posledního průzkumu Czexpats vyjádřilo pro návrat ze zahraničí do Česka jenom deset procent vědců. Habitat je opanovaný pevně zakořeněnými akademiky, administrativní podpora je neúčinná nebo nulová. Navíc financování od státu klesá.

Správná politická angažovanost

Je vůbec možné ufinancovat vše ke spokojenosti všech? Není lepší překopat systém hodnocení a podpory výzkumu? Stejně jako Singapur není země zaslíbená výzkumům fúzních reaktorů, nemělo by Česko otevřeně, férově přiznat, že nějaké vědecké obory nebude intenzivně podporovat? Což takhle, kdyby si ty prioritní výzkumné směry vytyčila akademická obec sama? Mohla by se přímo podílet na stanovení rozvojových priorit státu. Proč bychom měli o tom nechat rozhodovat politiky, kteří často ani nevědí, která bije? Pojďme si to shrnout. Navrhuji následující.

• Zrušit docentury a profesury.

• Usnadnit zakládání nových učebních programů, samosprávou zdola.

• Dělat to budou mít hlavně chuť mladí vědci. Zaveďme institucionálně zakotvený mentoring pro jejich kariéru.

• Rozšiřme finanční podporu pro jejich podporu, na úkor programů pro služebně starší. Služebně starší by měli mít uznanou poradní roli.

• Uberme peníze neproduktivním starším vědcům a použijme je na administrativní podporu pro získávání grantů a již zmíněný mentoring.

• Vytvořme na univerzitách stínové kabinety zrcadlící vládu.

Nesouhlasíte? Dobře. Proč?